Vojensko.cz

Byl jsem lapiduchem u tankového praporu. Když jsme jednou na Bohuslavi byli na střelbách, odstřílela jedna rota, kolem poledne. Vojáci naskákali na náklaďák, který je odvezl do kasáren, s tím, že přiveze další rotu. Na střelnici jsem zůstal já, protože u střeleb jsem musel být, jiný zdravoťák nebyl, a ještě jeden absik, který měl hlídat tanky; oběd že nám přivezou. Šel jsem se tedy projít do lesa, po chvíli jsem uslyšel zvuk tankového motoru. Vrátil jsem se na střelnici a viděl, že ten absik se projíždí tankem, nahoru na kopec a zase zpátky. Pokynul mi abych nasedl. Tak jsem se taky chvíli vozil. Při sjíždění toho kopce, ten řidič nějak nezvládl směr a namířil si ti přímo proti sloupu s elektrickým vedením. Na poslední chvíli to strhnul, ale naboural do domku, kde měl správce střelnice - nějaký praporčík, svojí kancelář, pak tam byla ještě jedna místnost, kde se mohli vojáci skrýt při nepříznivém počasí. A tak polovina toho domku padla za vlast!
Naše reakce byla - no, z dnešního pohledu i***tská. Začali jsme se nezřízeně chechtat. Když ale přijeli vojáci na střelby, vlastně hlavně velitelé, smích nás přešel. Techik praporu sepsal protokol a šlo se střílet.
Na útvaru jsme čekali, jaký trest nás nemine.
Nakonec nám bylo řečeno, že ten pobouraný domek postavíme vlastníma rukama. Ale - když jsme tam za čas zase přijeli, už byl opravený. Celý ten průser se pro nás obešel bez trestu.