Vojensko.cz

Pokračování :
Telefonní spojení na hlásku bylo polním kabelem vedeným po stromech, později nahrazeno klasickým drátovým vedením po sloupech.
Na hlásce sloužilo 5 vojáků a byli zde zhruba celou vojenskou službu, jen občas docházelo k výměně. Jeden voják vždy sloužil na věži, jeden v okopu. Stále se učili znát letadla. Z různých materiálů, např. z plexisklových zlomků štítů z letadel /přivážených z letiště v Žatci/ vyřezávali a slepovali krásné modely letadel. Při zjištění letu letadla zrakem nebo sluchem hlásili telefonem azimut, výšku, vzdálenost a typ letadla. Pravidelně též zprávy o počasí a viditelnosti.
Jako kluci jsme si s nimi rádi o všem povídali, zúčastnili jsme se jejich práce, pomáhali jsme jim s donáškou vody, dřeva z lesa, péči o psa, s opravami telefonního vedení, když bylo ještě vedeno po stromech. Za odměnu jsme dostali možnost obléknout uniformu, hry se samopalem, vylézt na věž a pozorovat okolí dalekohledem. Dále nějaký pamlsek, dodnes si pamatuji typickou vůni a chuť vojenských kávovinových kostek. Rovněž tak i vůni a chuť vojenského polního telefonního kabelu, když jsme při opravách nebo hrách s telefonem strhávali jeho izolaci v zubech.
Základní potraviny / trvanlivé a ve velkém balení/ vojáci t.zv. "fasovali", ostatní nakupovali v místním obchodě.
Vojáci neudržovali kamarádství jen s námi kluky, ale i s obyvateli vesnice. V sestavě vojáků na hlásce byl vždy někdo kdo velel, kdo rozumněl vaření, další kdo byl technicky zdatný a pod. Když měl někdo řemeslo, kterým mohl pomoci lidem z ještě poměrně zaostalých vesnic, byl t.zv. na roztrhání. Odměnou pak bylo pozvání do restaurace, na jídlo. Vždy si odnesli nějakou výslužku ze zabijačky, z pouti. O pekáč buchet, koláč a vánočku nebyla nouze.
Jak se v "kronikách" okolních vesnic vypráví, i k event. "výpomoci" v ložnicích také došlo.
Pokračování níže :